Číhat na mech

Prvotina Alexandry Brockové přesvědčuje jemností pozorování. Poezie je brána jako jemný nástroj, propojující pozornost k věcem s niterným vhledem. Rozvernost textů nebrání hlubšímu myšlenkovému přesahu, sebeironie a hravost se dokáží pohybovat na hraně zázračna. Mech je v básních přítomen jako symbolický leitmotiv zániku, ale i tiché a vytrvalé obrody. Vposled z básní prosvítá zájem o životnost – prorůstající hrozbou zániku a ustavičného civilizačního ohrožení. „Průměrná šeď člověka posílí.“